Neřekl nikdy nikdo. Nejspíš proto, že to by byla pěkná píčovina, něco takovýho říct.
Jak jsem zmiňovala, fakulty jsou čtyři. Na tři z nich se v době mejch mladejch let dalo dostat skrze SCIO zkoušky. Což byla taky cesta, kterou jsem zvolila. Cesta neohroženýho bojovníka, kterej se nevzdá a vytrvá, ouplně jak Budžes.
Naši z toho z nějakýho důvodu měli vítr. Nechci se nějak úplně chválit, ale gympl jsem prolezla bez jedinýho mentálního zhroucení a moje šance byly zářný. Prolezla jsem totiž taky s vyznamenáním. Byla jsem jeden z těch talentovanejch parchantů, co všechny vysíral, protože se na písemky neučil a psal je s prstem v nose na jedničky. Naše tajemství je to, že tak manuálně stimulujeme čelní mozkový lalok k činnosti.
Rodiče naznali, že intenzivní příprava je to, co potřebuju. Usoudili to naprosto správně, i když jsem jim naznačovala mile a uctivě něco o dezorientovaných gerontech, protože zkoušky SCIO hlásaly, že se na ně naučit nejde. Samozřejmě, že jde a samozřejmě, že je to otázka peněz. Který jsem samozřejmě za to nedala, protože buď si můžeš za průměrnej týdenní výdělek masérky poskytující šťastný konce koupit oficiální procvičovací sady, nebo je upirátíš na uložtu. Když se konečně k těm testům dostaneš a deset si jich uděláš, zjistíš, že úlohy se opakujou a na cos původně čuměl deset minut jak tele na nový vrata, nyní zvládáš, i když si u toho těch prstů do rozmanitejch tělesnejch otvorů narveš třeba devět. Nebo devatenáct, pokud počítáš i ty nožní. Proti takhle připravenýmu studentníkovi má průměrný chudobný děcko, co na přijímačkách vidí to zadání prve, šance jako sněhová koule v pekle.
Další moc pěkná věc, co přispívá rovnosti mezi všema, co jsou stejně bohatý a rozhazovačný, je, že člověk mohl jít na tolik termínů přijímaček, kolik stíhal a byl ochoten si zaplatit. Krom toho se přijímačky skládaly z několika částí, přičemž do konečných výsledků zasílaných školám se posílal výsledek vždy té nejúspěšneji zvládnuté na kterýmkoli z absolvovaných termínů.
Na svym třetim pokusu týhle klauniády jsem si volnej čas krátila tím, že jsem přes triko jednou rukou rozepínala tajně podprdu holce v lavici přede mnou.
S výslednym percentilem někde přes osmadevadesát (přeloženo z nóbl jazyka to čísla říká "byla lepší než devadesát osm procent testovaných") by mě vzali na jakoukoliv fakultu, která tenhle typ přijímaček uznává, včetně kterékoliv jiné z těch tří, než jsem si vybrala. Je hezký vědět, že jsem si těch příštích pět let mohla zkurvit i nějak alternativně, kdybych byla bývala chtěla.
Připadala jsem si jak největší elita. Pak jsem se dozvěděla, že percentil, co musel člověk překonat, aby se dostal na mou fakultu, byl ten rok někde přes šedesát, což v podstatě znamená "dostal by se skoro každej druhej".
Pokud vím, tohle číslo postupně dál klesá. Možná by časem bylo rozumější vykašlat se na SCIA a vzít na práva každýho, kdo rozezná lokty od kolen a namaluje domeček, aby měl exekutor co zabavovat.
Komentáře
Okomentovat